• VandaGabi

Co nesmí chybět na workshopu aplikované improvizace?

Každá věda má svá vlastní východiska, o která se opírá. Z nich se pak stávají stavební kameny pro praxi. Obor aplikované improvizace je u nás mladý a tak se vytváří prostor pro vlastní zamyšlení, pro hledání vlastních paradigmat a čerpání inspirace z blízkých oborů jako je umění, psychologie, pedagogika, nebo management.


Na začátku programu “Get out of the box” , stojíme s kolegou s týmem mladých lidí v kruhu. Před námi je půldenní kurz improvizace. Představuji si jejich myšlenky jako bubliny vznášející se nad jejich hlavami: “Proč se raději nevěnuji vlastním úkolům? Nebudu ze sebe dělat hlupáka, když vím, že mám rád/a věci pod kontrolou a připravené? Bože, co to zas bude?” Tuším jejich nervozitu a lehkou nelibost.


Po několika hodinách je program u konce, včetně přestávek na doplnění tekutin a provětrání. Na konci opět stojíme v kruhu, teď už se sdílnějšími lidmi. “Zapomněl jsem na čas, a nezčekl jsem ani maily v google watch.”, “Viděla jsem jak dávám neustále přednost ostatním s myšlenkou, že to udělají jistě lépe než já.”, “Nejsilnější byla pro mně zrcadla, zjistil jsem že toho druhého člověka vůbec nevnímám, jsem ve své hlavě.”, “Takhle jsem se nezasmála, už dlouho.”, “Měla jsem pocit, že jsme parta a to se tu vůbec neznáme.”....



Díky jakému klíči se po 4 hodinách práce mohli proměnit v lidi, kteří jsou nabití energií, zamyšlení a překvapení tím, co právě teď prožili?




Vlastní zkušenost


Vycházíme z premisy, že nejúčinnější způsob učení je skrze vlastní prožitek. S tímto modelem se setkáme v zážitkové pedagogice. V 80. letech David Kolb představil model, na kterém vysvětluje neustálý proces přirozeného učení. Ten se skládá z těchto fází: zkušenost - reflexe - zobecnění - transfer. (1)


Účastníkům nabízíme aktivitu, která by pro ně měla být výzvou, kde si testují své dovednosti. Po aktivitě probíhá reflexe, účastníci jsou vedeni k popisu toho jak aktivita probíhala. Jak ve skupině, tak u nich samotných. Čím konkrétnější pohled mají na situaci, na své chování a reakce, tím více se jim zpravidla daří zobecnit svou zkušenost a pojmenovat, jak by chtěli reagovat do budoucna. V další aktivitě mají hned příležitost si vyzkoušet a otestovat své myšlenky.


Hra


Filozof Johan Huizinga uvádí, že hrou můžeme “souhrnně nazvat svobodné jednání, které je míněno ‘jen tak’ a stojí mimo obyčejný život, ale které přesto může hráče plně zaujmout, k němuž se dále nepřipíná žádný materiální zájem a jímž se nedosahuje žádného užitku, které se uskutečňuje ve zvlášť určeném čase a ve zvlášť určeném prostoru, které probíhá řádně podle určitých pravidel (...)”.(2) Z této definice bych ráda poukázala na podstatné principy, které platí při vedení kurzů.


Hra je svobodná činnost a účastníkům umožňuje svobodné rozhodování, jak budou jednat. Každá aktivita je časově určená kdy začíná a končí a účastníci jsou srozuměni s pravidly hry. Důležitým principem je také to, že hra nemá reálné následky. Vytváří tak prostor hráčům experimentovat a prozkoumávat vlastní prožívání a reakce v bezpečném prostoru.


Práce s chybou


U tohoto tématu se mi vybavil citát Elberta Hubbarda „Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“ Dávám na vrub naší kultuře a výchově, že takový strach opravdu existuje. Představa chyby dokáže některé lidi i paralyzovat, nebo je navádí k opakování již naučených a známých postupů. Improvizace je přesným opakem, učí nás reagovat na aktuální vnější okolnosti i na náš vlastní vnitřní svět. Pro improvizaci je nezbytné chyby vnímat jako součást učení.


Práci s chybou často uvádíme do pravidel setkání a využíváme cvičení ve kterém účastníci dělají chyby již z jeho podstaty. Získávají novou zkušenost, při které přepisují vzorec studu z chyby, odkrývají jak se jim chyba stává (reflektují) a vidí, že je za ni nikdo nehodnotí nebo neodsuzuje. Účastníci s touto zkušeností, jsou více otevřenější zkoušet nové postupy, chybu analyzovat a poučit se z ní jak při hře, tak v reálném životě.


Princip dobrovolnosti


Toto východisko opět čerpá ze zážitkové pedagogiky. Činčera uvádí, že dobrovolnost se skládá ze 3 hlavních zásad (3) :


- k nabízené aktivitě si účastníci stanovují vlastní cíle

- mají možnost se rozhodnout, zda se zapojí

- jsou dostatečně informováni do čeho ”jdou”, aby se mohli svobodně rozhodnout


Dobrovolnost umožňuje účastníkovi udržet kontrolu nad vlastním jednáním. V kurzech zmiňuji, že oni se znají nejlépe, vědí, kde se cítí bezpečně, kde se učí něčemu novému a kde je to již za hranou zony učení a kde přichází strach. Princip dává účastníkovi svobodu a přijetí vlastní zodpovědnosti za své jednání a prožívání.


---


Pokusila jsem se vyextrahovat principy, kterými se řídíme při designování kurzů. Účastníkům jsou předkládány aktivity, ve kterých zažívají přímou osobní zkušenost. Čím více přistupují k aktivitám jako ke hře, tím více se jim daří ponořovat se do hry, zažívat flow a čerpat ze svého prožitku do budoucna. Pokud se nebojí udělat chybu, jsou otevřenější učit se. Dobrovolnost v aktivitách jim umožňuje přebírat vlastní zodpovědnost a zároveň se cítit v bezpečí.


___________________________________________________________________________________________________

(1) srov. KOLB, David A. Experiential learning: experience as the source of learning and development. Englewood Cliffs: Prentice-Hall, 1984. s. 51 (2) HUIZINGA, Johan. Homo ludens: o původu kultury ve hře. Přeložil Jaroslav VÁCHA. Praha: Dauphin, 2000. s. 20

(3) ČINČERA, Jan. Práce s hrou: pro profesionály. Praha: Grada, 2007. s. 21


Zdroje


BRICEÑO, Eduardo. Why Understanding These Four Types of Mistakes Can Help Us Learn. 2015. Dostupný z WWW: [https://www.kqed.org/mindshift/57317/pandemic-schooling-is-overwhelming-heres-how-one-school-lightened-the-load].

ČINČERA, Jan. Práce s hrou: pro profesionály. Praha: Grada, 2007. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-1974-0.

FEUERSTEIN, Reuven, Louis H. FALIK, Refael S. FEUERSTEIN a Krisztina BOHÁCS. Myslet nahlas - mluvit nahlas: přístup k rozvoji řeči. Přeložil Věra POKORNÁ. Praha: Portál, 2017. ISBN 978-80-262-1168-6.

HOLT, John Caldwell. Proč děti neprospívají. Vyd. 2., (V nakladatelství Stehlík 1.). Volary: Stehlík, 2003. ISBN 80-902-7076-1.

HUIZINGA, Johan. Homo ludens: o původu kultury ve hře. Přeložil Jaroslav VÁCHA. Praha: Dauphin, 2000. Studie (Dauphin). ISBN 80-7272-020-1.[1]

JIRÁSEK, Ivo. Zážitková pedagogika: teorie holistické výchovy (v přírodě a volném čase). Praha: Portál, 2019. Gymnasion. ISBN 978-80-262-1485-4.

MACHKOVÁ, Eva. Jak se učí dramatická výchova: didaktika dramatické výchovy. 2. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky, 2007. ISBN 978-80-7331-089-9.

MÜHLFEIT, Jan a Melina COSTI. Pozitivní leader: jak energie a štěstí pohánějí špičkové týmy na cestě k úspěchu. Přeložil Viktor JUREK. V Brně: Management Press, 2017. ISBN 978-80-265-0591-4.

PRESSFIELD, Steven. Válka umění: odblokujte svou kreativitu a vyhrajte tvůrčí bitvy. Přeložil Filip DRLÍK. V Brně: Jan Melvil Publishing, 2017. Briquet. ISBN 978-80-7555-035-4.

SINEK, Simon. Lídři jedí poslední: proč některé týmy drží pohromadě a jiné se rozpadají. [Brno]: Jan Melvil, 2015. Žádná velká věda.

WHITMORE, John. Koučování: rozvoj osobnosti a zvyšování výkonnosti : metoda transpersonálního koučování. 3., dopl. a přeprac. vyd. Přeložil Aleš LISA. Praha: Management Press, 2014. ISBN 978-80-7261-273-4.





Související příspěvky

Zobrazit vše

Bahýnko